Jak nám sestřenice ujela

Jeli jsme do Prahy pro moje sestřenice autem. Cestou zpátky jsme se ale do auta nevešli všichni, a tak tři museli jet vlakem. Jela jsem já, Bára (moje sestřenice) a její mladší sestra Katka. Ujeli jsme několik stanic, a my dvě, Káťa a já jsme si povídaly. Bára si mezitím četla komiks Rychlé Šípy, když vtom vlak zastavil a z reproduktoru se ozvalo: ,,Lysá nad Labem.'' Houkla jsem na Báru, že už vystupujeme, a myslela jsem si, že mě slyšela. Vystoupily jsme tedy před vlak a čekaly, že vystoupí. Přes tmavá skla jsem skoro nic neviděla, ale Bára měla zelenou čelenku, takže její hlavu jsem viděla. Myslela jsem si, že Bára si dočte jednu stránku a půjde, jenže to jsem se mýlila. Já a Kačka jsme uslyšely zasyčet vlak, což bylo znamením toho, že odbržďuje. Hrozně jsme se lekly. Bára zasyčení asi taky slyšela, a moc dobře věděla, co to znamenalo, vždyť taky bydlela v Praze. Probudila se ze čtení a podívala se vystrašeně z okna. Sešla rychle dolů, ale už bylo pozdě. Vlak se rozjel.Chvátaly jsme rychle s Kačkou domů, abychom to rychle vyklopily mojí mamce, která řídila auto, ve kterém jeli mí dva mladší bráchové a moje nejmladší sestřenice a její ještě mladší bráška (můj bratranec František). Byla jsem překvapená, že jsme s Kačkou byly doma dřív, než mamka. Rychle jsme přelezly plot a čekaly na mámu, protože ona byla jediná, kdo měl klíče. Když přijela, rychle jsme jí s Kačkou všechno řekly. Trochu nám vynadala, že jsme na Báru nepočkaly, ale pak to vzala optimisticky, a řekla, že Bára je zkušená a že to určitě zvládne. A taky že jo. Půjčila si mobil od nějakého pána, co vystupoval na stejné stanici jako ona. Zavolala svojí mamce, že vystoupila o stanici dál, a že si od někoho půjčí peníze na cestu zpátky, a že přijede. Pak to Bářina mamka zatelefonovala mojí mamce a už to jelo. Mezitím uběhla asi hodina, a Kačka naříkala, jak se o Báru bojí a můj mladší brácha na to prý: ,,A to se o ní bojíš, i přesto, že tě bije a nadává ti?'' Kačka odpověděla: ,,No jo, ale pořád je to moje sestra, a já ji přece nenechám v takový brindě!'' A tak jsme jeli na kolech s mým bráchou na vlakové nádraží a u podchodu čekali na Báru. Když přijela, moc se nám ulevilo. Cestou z nádraží k nám domů nám vyprávěla, co se jí přihodilo za tu dobu. A tak tady o tom píšu. Z tohohle příběhu můžete poznat, že i ve velkých nesnázích se dá myšlením všechno vyřešit. Doufám, že se vám příběh líbil. :)

Terezka